… sedím Vám tak sama v kavárně v Praze a je to zvláštní. Proč zvláštní, ptáte se? Nikdo na mě nekouká, že sedím sama … skoro všichni tu sedí sami, jsou připojeni na místní Wi-Fi a pracují na počítači, všichni popíjejí lahodnou kávu a dělají, co je na počítači třeba. Já nejsem vyjímkou, řekla jsem si, že dnes napíšu článek něco ve smyslu “výstup z komfortní zóny”…

Občas je docela težké udělat krok k tomu, abychom začali jinak žít. Jsem takový ten typ člověka, který se občas bojí udělat nějakou změnu, když ví, že se má momentálně alespoň trochu “dobře”, i přes nějaké ty problémy …. začne to tím, že si říkáte “chci být šťastná/ý”, co s tím … no a jsme u toho, člověk, aby byl ve všech směrech šťastný, musí udělat právě ten krok z komfortní zóny, kterým všechno změní ….

…. člověk je na něco zvyklý, má kde bydlet, má práci, je obklopen fajn lidmi, ale pořád to není ono, ví že nemusí řešit nějaké velké problémy / záležitosti a tak přitom zůstane, i když ví, že kdyby udělal krok z tohoto komfortu (ať se to týká čehokoliv – školy, práce, bydlení …) , tak se bude mít lépe. Proč tomu tak je? Bojíme se, že když uděláme krok mimo tuhle zónu, že to nebude fajn? Že budeme muset řěšit nepříjemné věci, jako je například znovu stěhování, hledání nové práce, zvykání si na nový prostor, na nové lidi? Říká se “žij okamžikem”, ale podle mě tomu tak v tomto případě není. Jestli že se necítím například v práci fajn nebo mi cokoliv brání k tomu, abych byla šťastná, musíme přece myslet do budoucna, nemám pravdu?

Člověk nechce chodit do práce s nechutí, že tam bude MUSET trčet 8,5 hodin ne-li déle, odpoledne přijde domů totálně zničený, večer doma nabere síly na druhý den a tento proces bude muset zopakovat ještě 4x dokud nebude pátek …. člověk má být šťastný jak ve svém osobním životě, tak aji v práci 🙂 ! Proč něco oddalovat kvůli tomu, že se člověk bojí, jak se mu bude dařit, když udělá krok z této zóny, podle mě je to nesmysl takto žít, buh ví, jak dlouho a říkat si “to bude dobrý”…

Na instáči jsem se Vás ptala, jestli chcete recept na tyto zdravé čokoládové cupcakes, tak tady ho máte :). Už dlouho tu nebylo žádné pečení, ALE je Vám z předešlých “pečících” článků určitě jasné, že je to jednoduché, rychlé, zdravé a dobré, no zkrátka jako vždycky …

Na cca 15 cupcakes budete potřebovat –

Těsto –

• Holandské kakao (2 PL)
• 2 vajíčka
• Ovesné vločky (2OOg)
• Kypřící prášek (2 ČL)
• Jedlou sodu (1 ČL)
• Med (3 PL, pokud chcete sladší tak nad medu nešetřete)
• Bílý jogurt (malý kelímek, můžete i řecký jogurt)
• Kokosové mléko (cca 2 decky)

Poleva –

Máš rád/a sám sebe?! Dneska je asi težké položit si takovou otázku a ještě těžší na ni odpověď.

Dnešní doba má na nás všechny strašně špatný vliv, souhlasíte se mnou? Těžce odpovídáte na otázku ‘máš se rád/a’ a já vím proč … většina z nás se nechává ovlivňovat sociálními sítěmi do takové míry, až to zdravé není. Ovlivnění překročí takovou hranici, kdy je dotyčný pro sebe tím největším kritikem. Má komplexy z toho, že nemá takový pekáč na břiše, jako ten týpek na instáči, že nemá tak dlouhé a zdravé vlasy, jako ta slečna, která stokrát fotku vyretušovala, než ji zasdílela. Věci které byly doposud normální, se až tak normální nezdají a přechází to do fáze, kdy je všechno ve vašem životě špatně, že se nemáte tak zdaleka dobře, jako ti na instáči či jiné sociální síti. ZÁVIDÍTE? BLBOST!

NEJJEDNODUŠÍ CESTOU, jak odpověď na otázku je – nenechat se ovlivňovat těmito účty. Přípustné je takové ovlivnění, které Vás motivuje, nikoliv pohlcuje závistí.

Když to vezmeme kolem a kolem, sledujete nebo víte o někom, kdo sdílí v tomto fiktivním světě něco, co není krásné, růžové a pozitivní? NE! Nikdo Vám na sociálních sítích nebude sdílet, jak se rozešel se svoji drahou polovičkou, to, že mu třeba někdo umřel “ježíš, ty jsi morbidní, Deniso:D “ … no zkrátka nikdo nebude sdílet to, že se s někým pohádal nebo se mu stalo něco tragického.

Sociální sítě měli sloužit k tomu, aby se sdílely fotky z dobrodružných cest, aby se chatovalo s kamarády (tedy pokud je nemůžete momentálně vidět na živo) o tom, jaký byl Váš den, to jak upéct nějaký dobrý koláč, či to, jak se správně stravovat nebo cvičit. Tohle celé se ovšem vymklo kontrole a sociální sítě v dnešní době považuji za fiktivní (umělě) vytvořený svět. Nikdy, se nedozvíte, jaký ten člověk má život ve skutečnosti.

Pokud si z těchto účtů berete jen to dobré, tím mám na mysli,

Ani nevíte, jak jsem šťastná, že mohu zase psát. Doufám, že je vše zabezpečené a že už se mi sem nikdo nenabourá :)!

… máme tu NOVÝ ROK a spolu s Novým rokem přichází kopa předsevzetí, nového startu a všeho možného.

Každý konec roku se řeší jenom jedno –

• Zhubnu

• Budu se zdravě stravovat

• Začnu se věnovat víc sám/sama sobě

• Začnu číst

• Naučím se nový jazyk …

• Budu dělat to a taky tamto …

Nejčastěji se všude setkávám s takovým předsevzetím, které je spojené se cvičením, zdravou stravou atp. … stále nechápu to, proč, když s něčím chceme začít, proč musíme čekat do Nového roku?! Podle mě to je jednom známka lenosti, protože do konce roku zbývá ještě toooolik dní, ne-li týdnů, kdy se můžeme válet, nic nedělat a neřešit.

Dobře mámo, tak vyrazíme, udělej nám kafe do termosky a nezapomeň řízky :D. Tak nějak začal náš výlet….  

 

“Vzala jsem nám čepici a šálu, co když by tam byla zima”. Stojíme na benzínce, prší, jak blázen, dávám Káje na výběr, jakou čepice chce … vytahuji první čepici, šťastně se netváří, abych pravdu řekla, tahám druhou, ta už se ji líbí víc a při třetí se začne smát, jestli si nedělám srandu. Na to ji odpovídám, že ne. Klade mi otázku “no a jakou si vezmeš ty”? No, víš, pro sebe mám ještě jednu. “Ty jsi jak nějaký prodejce čepic” řekne mi 😀 … máme natankováno, pouštíme hudbu, smějeme se a můžeme vyrazit za dobrodružstvím… Po pár minutách se moc šťastně netváříme, přijde mi že trochu padá sníh, ujišťuji sama sebe, že tomu tak není! Po chvilce z nás vypadne “my jsme asi hozený trochu jiným směrem, nepřijde ti?! V létě jezdíme do kina a když je venku hnusně, že by psa nevyhnali, tak jedeme na výlet”.

…. tak jsme tady. “Hele Kaji, nepřijde ti, že sněží”. “Jojo Deny, sněží”. Hodíme na sebe pohledem, nasazujeme si čepice, balíme se do obřích šál a můžeme jít.

dennieslife – video

… než jsme došly nahoru, nám chvilku trvalo, znáte pojem ZKRATKA. Většinou to bývá daleko delší cesta, než kdybyste šli normálně. Pořád jsme se točily dokola, až pak jsme uviděly schody a mohly stoupat k výškám. Hurááá, jsme tu a je to boží, i když strašně chumelí!